Noční Host
I.
Ten pomatený bezdomovec, který mě zastavil cestou do práce, měl pravdu. Neměla jsem na dnešní noční směnu vůbec chodit. Ještě teď mám v živé paměti ty jeho oči, připomínající oči dlouho hnijícího kapra. Vrásčitou tvář měl zarudlou od letité konzumace alkoholu. Zaschlé sliny a zbytky jídel, které byly zamotané do dlouhých rozcuchaných vousu, poskytovaly přehled, čím vším se stravoval poslední měsíc. Vlasy mu ztřeštěně trčely do všech stran. V obličeji přetrvával výraz šílence, jenž viděl věci, kterým ani on sám nevěřil. Mnohem horší než jeho děsivý vzhled pobudy byl ten nesnesitelný zápach, který se kolem něho vznášel. Smrad moči a cigaret. Zápach tak intenzivní, až mi vyhrkly slzy z oči.
Nečekaně mi skočil do cesty kousek před hotelem, kde jsem pracovala. Popadl mě za ramena a silně je držel: „Nechoď tam, slyšíš?! Jinak tam dneska zhebneš! Je jeho čas!“se stejnou naléhavostí, s jakou mluvil, se mnou i třásl. „Dej ty svoje špinavé ruce pryč!“ Vysmekla jsem se z jeho sevření a stejně jako pštros utíkající před kojotem, jsem se rozběhla za roh hotelu ke hlavnímu vchodu.
Hotel Ikarus byl průměrná tříhvězda nacházející se na Andělu kousek od obchodního centra. Obyčejná obdélníková budova. Ikarus byl zařízený v tyrkysových a tmavě hnědých barvách. Přízemí dominovaly obrovské okenní tabule, které se táhly podél skoro celého obvodu budovy. Vchod tvořily dvoje posuvné dveře, které od sebe oddělovala malé prosklené fuare .
Proběhla jsem vnějšími dveřmi dovnitř do fuare a děkovala bohům za otevřený vchod. Většina kolegů dveře zamykala. Přeci jen hotel byl zavřený už víc jak osm měsíců. Kvapně jsem naskočila na malou stoličku která stála hned u vchodu, aby lidé menšího vzrůstu dosáhli na ovladač ode dveří. Roztřesenou rukou se mi povedlo dveře uzamknout. Mé tělo se svévolně sneslo k zemi a já těžce popadala dech. Mysl mi pohltily obavy. Mé oči bloudily tmou a snažily se najít sebemenší náznak přítomnosti bezdomovce. „Vlaďko co blbneš“ překvapil mě známý hlas, který ve mně nevzbudil ani trochu nadšení. Dokonce bych snad dala přednost společnosti smradlavého pobudy, než mít noční směnu s Borisem. S námahou jsem se postavila na nohy a otočila se za jeho hlasem.
Boris seděl u stolku a v ruce držel poslední model iPhonu. Na tváři mu hrál ten jeho charakteristický úlisný hadí úsměv, jenž měl vždy, když mohl situaci využít ve svůj prospěch.
„Ale nic. To jen ty andělský bezďáci, jsou drzejší a drzejší.“
„Pff, není nad to mít vlastní auto, hromadnou dopravou bych nejel ani pro rohlíky“ odfrkl si povýšeně a vrátil se ke svému vzrušujícímu životu sociálních sítí. Tomu se to vždy nejlépe mluvilo, jelikož jeho opravdové povolaní bylo být synem a největší starostí mu bylo kolik nových lajků má na svých profilech. Manekýn, který se díky své kráse považoval za lepšího než mohl být kdokoliv jiný.
Vešla jsem do místnosti, kterou tvořily čtyři části. Lobby, chodba, recepce a bar. I ve slabém osvětlení z venkovních lamp se daly rozeznat barvy hotelu. Dubová podlaha v tmavě hnědé barvě se táhla přes všechny čtyři části. Zdi se pyšnily barvou čerstvě napadaného sněhu a dekorace zase sjednocovala tyrkysová barva. Nohy mne rychle přenesly za pult recepce, který se nacházel naproti vchodovým dveřím.
Jediné pozitivum na téhle světové pandemii jsou ty nekonečné prázdniny a zavřený hotel. Náplň mé práce bylo dělat si vše, po čem mé srdce touží, a po půlnoci spustit audit.
Díky bezpečnostním nařízením, kterým jsem úplně nerozuměla, budovu musely vždy hlídat dvě osoby. Ještě do nedávna nám zaměstnavatel platil bezpečnostní službu, jež zajištovala druhou osobu na noční směnu. Ovšem po nedávných nařízeních vlády nám firma zrušila bezpečnostní agenturu a na noční směny se začali psát ostatní kolegové z denních směn. Což nebylo vůbec na škodu. Výborná příležitost upevňovat kolektiv. Vždy se dalo najít společné téma, na které si stěžovat, a když se nic nenašlo, jednoduše jsme si jeden druhého nevšímali. Jenže každá mince má dvě strany. Moje druhá strana mince jsou směny s Borisem. Sice jich nebylo mnoho, ale i tak byly velice intenzivní. Povětšinou končily směšnou hádkou.
K mému údivu dnešní směna probíhala v pozoruhodném klidu. Každý jsme se věnovali tomu svému. Spojovalo nás jen remcání na zimu, probíjení elektřiny pomalu z každé věci, na kterou jsme sáhli, a hlavně zápach kanalizace, jenž se táhl celým hotelem a dnes intenzivněji než v jiné dny. Ikarus měl spousty nedostatků, které se „nedařilo“ opravit, ale pochybuji, že by se o to nějak moc snažili.
Krátce před půlnoci, když jsem připravovala noční audit, mě vyděsil zvuk otvírajících se dveří. Dveří, které jsem stoprocentně zamkla. “Do hajzlu, proč tady nemůže nic fungovat správně?“ Spíš z leknutí než z opravdové zloby jsem křikla na Borise, ať jen tak nesedí a jde zkontrolovat a zamknout vchod. Na což mi odpověděl jen nesrozumitelným mumláním. Blbeček ani ty hloupé dveře nemůže jít zavřít. Svůj hněv jsem dala jasně najevo, když mě mé nohy nesly k malé prosklené místnosti s dveřmi. Uvnitř ve Foyeru na mě fouknul ledový listopadový vítr, až mě otřáslo jak drahého psa. Postavila jsem se na stoličku a prohlížela ovladač. A tady to začalo být podivuhodné, jelikož ovladač dveří ukazoval uzamčení vchodu, ale ten rozhodně zavřený nebyl.
Zkoušela jsem přepínat mezi všemi programy, ale dveře se neposunuly ani o centimetr. Místo toho mě znovu vyděsil zvuk dveří, jenže pro tentokrát se dveře zavřely. Vnitřní dveře se za mnou uzamkly. Nebylo možné, aby se zamkly samy a už vůbec ne že by je zamknul někdo další, jelikož ovládání se nacházelo na recepci, kde teď rozhodně nikdo nestál. Po celém těle se mi začala tvořit husí kůže. Zmocnil se mě tíživý pocit, že hotel dýchá a že mi ze svého milosrdenství dává poslední možnost, abych opustila jeho zdi.
Když se jedny dveře otevřou bez zjevné příčiny, je to zvláštní, ale když se za vámi zamknou jiné dveře a nemůžete k tomu najít žádné logické vysvětlení, berte nohy na ramena. Ach, kdybych se sama řídila touhle radou.
Nervozita a nejistota ve mně rostly, jako když ze semínka roste mohutný strom. Paže jsem si co nejtěsněji ovinula kolem těla, abych se aspoň trochu zahřála a chránila před dotěrným větrem. Nevrle jsem zvonila na Borise pomocí hotelového zvonku. Po ne zrovna krátké chvíli se objevil. I pro tentokrát měl na obličeji jeden ze svých charakteristických xichtů, který nasadil pokaždé, když se od něj žádalo cokoliv navíc.
Postavil se za pult recepce, k ovladači od vnitřních dveří. Naštvaně si pro sebe něco mumlal a mrzutě přepínal mezi programy. K jeho velkému překvapení se dveře nehnuly a zůstaly zavřené. Mě to však ani trochu nepřekvapilo, spíš se mi jen nervozitou ještě víc sevřel žaludek. Nedaleko od hotelu uhodil blesk a jasně ozářil oblohu. Výborně, bouřka, to mi k tomu všemu chybělo. Nespokojeně jsem slezla ze stoličky. Blížící se vichřice přinesla ještě chladnější vítr. Těsněji jsem se objala, zatímco mi Boris ukazoval, ať jdu k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Nacházely se tam manuální dveře.
Avšak v tom samém okamžiku, kdy se Boris vydal k zadnímu vchodu, se jako zázrakem zavřely vnější vchodové dveře a stejně nečekaně se otevřely ty vnitřní. Rychle jsem se přesunula do lobby a děkovala za tu trochu tepla, jež mi hotel poskytnul. Jakmile obě mé nohy stály pevně na dřevěné podlaze, dveře, které mě vpustili dovnitř se nečekaně rychle uzamkly a neobyčejně hlasitě zaklaply. Jako kdyby nás právě chytili do pasti. Do nosu mi udeřil neuvěřitelný zápach kanalizace, určitě někde vytékali splašky, proběhlo mi hlavou, ale já nebyla zrovna v rozpoložení, abych šla a hledala zdroj smradu. Husí kůže se mě stále držela, ale nedokážu říct, jestli kvůli zimě nebo kvůli strachu.
„Co jsi zase vyváděla?!“ vyjel na mě Boris podrážděně.
„Prosím?“ odvětila jsem mu stejným tónem, „ty si myslíš, že se z nudy zavírám venku a pak na tebe zvoním?“
„Hmm,“ zamyšleně se rozhlédl po slabě osvětleném lobby a nakonec promluvil. „V tomhle hotelu nic nefunguje. Nedivil bych se, kdyby ty výboje elektřiny způsobily problémy i v mechanizmu dveří.“ Nic dalšího k tomu neřekl a vrátil se ke svému místu u stolku. Já se taky vrátila k pultu, kde jsem pokračovala v práci. Oba jsme se tvářili, jako by se nic nestalo, ale opak byl pravdou. Pociťovali jsme tu změnu atmosféry, kterou automatické dveře přinesly. Bylo pomalu slyšet, jak napínáme uši a čekáme na sebemenší zvuk, který nepatřil do scenérie.
II.
Pátek, 13. listopadu 2020, šest minut po půlnoci. Vyplnila jsem příslušné údaje do softwaru. Bouřka už plně propukla a já byla víc než ráda, že ji můžu trávit uvnitř. Déšť hustě dopadal na zem, vítr foukal silně, až se pod ním stromy klaněly, blesky jasně osvětlovaly oblohu a hromy hřměly hlasitě, jen se srdce chvělo. V hlavě se mi stále přehrávala slova toho pomateného pobudy a držel se mě ten pocit, který jsem měla ve fuare.
Nečekaně zazářil blesk s ohromující energií a chvíli nato ho následoval ohlušující hrom. Bouřka působila tak mysticky a majestátně, jako by její bujarý příchod ohlašoval zkázu světa.
Spustila jsem noční audit a vrátila se do kanceláře, kde jsem se posadila za stůl a vyndala si z batohu jablko. Nepřítomně jsem žvýkala, zatímco mi oči bloudily po záběrech z kamer na monitoru počítače a mysl po vzdálených vesmírech. Mou pozornost upoutala až jedna z kamer, která zabírala podzemní parkování. Mihl se na ní nečekaný pohyb, který do garáže rozhodně nepatřil. Přestala jsem žvýkat jablko a začala se plně soustředit na monitor. Hledala jsem zdroj toho, co se nepochybně pohnulo na kamerách. Viděla jsem černý stín, jenž přeběhl od výtahu směrem ke strojovně. Dětskou naivitou jsem věřila, že to jen můj mozek špatně zpracoval informace a ve skutečnosti v podzemním parkovišti nikdo není. Přeci jen, jak by se někdo dostal do uzamčených garáží. Nešlo se víc mýlit.
V rohu místnosti, kde byla ta nejtemnější tma, svitl pár očí. Zatajil se mi dech. Fascinovaná dvěma světly ve výšce hlavy basketbalového hráče jsem přemýšlela, jestli jsou tyhle zářící bulvy opravdové.
Ať už byly nebo ne, rozhodně se upíraly na mě. Tělem mi projel studený mráz a celého mého bytí se zmocnil pocit, jako by mě někdo sledoval. Nemohla jsem se nadechnout. Hypnotizovaná jsem hleděla na kamery. Chtěla jsem, toužila jsem zavolat Borise, avšak přes rty mi nepřešla ani hláska. Nevím, kolik času uběhlo. Z transu mě vysvobodilo až třetí oko, jež se pomalu otvíralo a svojí září se přidávalo k oběma předchozím. „Borisi!“ hystericky se mi povedlo zavolat ho jménem.
Jako vítr vtrhl do kanceláře. Kde mě našel, jak v čisté hrůze sedím a mířím prstem na monitor. Než se však stačil podívat, na co ukazuji, vypadla elektřina. Ovšem intenzivní mravenčení po celém těle mi prozrazovalo, že proud nevypadl jen tak sám od sebe a stejně tak, že příčina nebyla v zuřící bouřce.
Zhasla světla, vypnuly se počítače i televize, zkrátka vše, čemu dávala život elektřina. „Co to do prdele…?!“ zaklel Boris
„Vypadla elektřina,“
Do tichého prostoru za doprovodu ohlušujícího zvuku se probrala recepční pevná linka. Nepřirozeně vysokými tóny na sebe poutala pozornost a drásala nervy. Ve spěchu hnaném strachem jsem opustila kancelář a šla zkontrolovat pevnou linku. Moje oči se zastavily na malém displeji, jenž ukazoval číslo volajícího. To, co jsem viděla, mi naprosto vyrazilo dech. Žádný bláznivý dědek, žádné otvírající a zavírající se dveře, žádné vznášející se oči, ale telefon. Na malém displeji blikalo číslo pokoje šest set třicet tři.
„Borisi,“ hlas se mi klepal a oči těkaly mezi displejem a kolegovou tmavou siluetou. „Co to kurva…?! “ znovu zaklel a i přes šero bylo vidět, jak zbělal. Přiběhl k pultu a třeštil na mě své zelené oči. „Zvedni to,“ poručil a hlas mu drsně poskočil. „Borisi!“ Hlas mi prasknul pod návalem emocí.“ Vidíš, kdo volá?!“ Ukázala jsem na telefon. „Koukni na ten displej,“ snažila jsem se přehlušit zvuk telefonu a přitom si zachovat vyrovnaný hlas.
Boris se poslušně nahnul přes pult, byl v očividném šoku. Roztřesenou ruku položil na sluchátko, ale hned vzápětí ji s cuknutím stáhnul. Z pohledu na jeho tváří jsem poznala, že ho linka probila elektrickým výbojem. Upřel na mě oči a uklidňujícím pohybem si třel ruku.
„Nikdo tam nemůže být.“ Nevím, jestli jsem uklidňovala Borise nebo sebe. Boris se znovu odhodlal, zvedl sluchátko a zastavil ten drásající zvuk vyzvánění. A tehdy jsem pochopila jeho paniku. Nebyl problém, že volal někdo z pokoje, ale v tom, že nejde elektřina a tím pádem není možné, aby se nám kdokoliv dovolal a už vůbec ne aby probíjela elektřina.
Borisův kamenný výraz prozrazoval, že tahle skutečnost mu došla dřív než mě. Přiložil si sluchátko k uchu a chvíli vyčkával, než promluvil. „Halooo...“ místnost teď naplňovaly jen zvuky našeho dýcháni doprovázené bouří. Po čekání, jež mohlo klidně trvat deset sekund nebo i deset hodin, Boris položil sluchátko.
Stále neuhýbal pohledem a těžce dýchal. „Hele, dneska se nám dějí zvláštní věci a máme z toho pocuchané nervy,“ hlas měl překvapivě klidný. Souhlasně jsem přikývla. „Určitě jde jen o další elektrický zkrat. Není možné, aby telefon zvonil, když nejde proud,“ snažil se situaci racionalizovat, aby nás oba uklidnil. „Hele, až přestane bouřka a začne fungovat osvětlení, tak všechno uvidíme v jiném světle,“ pokusil se o povzbuzující úsměv. I přes výpadek elektřiny v místnosti nebyla úplná tma. Otočila jsem se k okenním tabulím, světlo přicházelo z obchodního centra, tam podle všeho elektřina fungovala bez problémů. Znovu jsem slabě přikývla, ale nespouštěla zrak z centra.
Borisovo racionalizovaní situace mi vůbec nepomáhalo a ani jsem mu to nevěřila. Dělo se tu něco zvláštního - a to ne jen dnes, ale i v jiné dny. Kolegyně a kolegové pořád povídají historky o krocích, jež slyší na patrech, o dětském smíchu, pláči a o mnoha dalších událostech, které se nám nedařilo nijak vysvětlit.
Chtěla jsem to všechno Borisovi říct a požádat ho, ať opustíme hotel, ať zavoláme někoho dalšího. Jiného kolegu, policistu, prostě kohokoliv. Nevěděla jsem, jak mu to říct, měl by mě za blázna. Proboha vždyť i já samu sebe mám za blázna. Nakonec jsme se oba vydali sednout si ke stolu a ani jeden nahlas nekomentoval světlo, jež přicházelo z venčí, ani to, že spolu teď budeme sedět za jedním stolem. Pro tento krát jsem dobrovolně upřednostnila jeho společnost před samotou. Stejně tak i on raději zvolil tu mou.
III.
Husí kůže stále přetrvávala a já už věděla, že za ni nemůže chladné počasí, ale něco úplně jiného. Něco, co jsme s Borisem už tušili, drželo se to v naších kostech, ale nemluvili jsme o tom. Místo toho jsme seděli za stolem a nepřítomně koukali do mobilních telefonu. Záře z displeje nám osvěcovala obličeje. Nicméně jak čas ubíhal a přemíra informací ze sociálních sítí mám odvála pozornost jinam.
Od telefonátu uběhla dlouhá chvíle. Elektřina stále nefungovala a teplota v místnosti byla přímo mrazivá. "Co takhle jít zkusit nahodit pojistky," navrhnul Boris, jenž se stejně jako já objímal paží a snažil se udržet aspoň trochu tepla. Podívala jsem se na hodiny, bylo něco málo po jedné hodině v noci. Bouřka stále neustávala. "Asi je to dobrý nápad," souhlasila jsem neochotně, přeci jen elektřina v okolí překvapivě fungovala. Ale ve skutečnosti mi to jako dobrý nápad nepřišlo. Do paměti se mi vypálily zářící oči z garáže, ale nemohla jsem nic říct. Nešlo to přeci jen, když sama úplně nevěřím tomu, co vidím, jak o tom mám přesvědčit dalšího člověka?
Rozvodná skříň se nacházela v garážích, kam se teď dalo dostat jen přes požární schodiště, které se nacházelo venku. Cesta k schodišti, vedla přes zadní vchod ven a následně jste museli obejit celou budovu. Ani trochu jsem netoužila sama jít zkontrolovat jističe. Ovšem o nic víc jsem nechtěla, aby šel Boris.
O žádné z podivuhodných událostí a pocitech kolem nich jsem Borisovi nic neřekla. Představa toho jak v téhle zuřící vichřice jdu ven a následně do garáže mé děsila mnohem víc než naše současná situace "Neboj, půjdu já," přerušil tok mých myšlenek Boris. Očividně mu bylo zřejmé, co se mi honí hlavou. Určitě nad zkontrolováním pojistek přemýšlí už nějakou tu chvíli, ale s největší pravděpodobností se mu nechtělo do zuřící vichřice a bezpochyby tu taky nechtěl zůstat sám. "Uvidíš, do pěti minut budu zpátky. Ani si nevšimneš, že jsem byl pryč," jeho hlas byl kupodivu uklidňující, stejně tak i výraz ve tváři. Bylo milé, jak se i přes zimu a všechny ty věci kolem snažil chovat povzbudivě. Měl pravdu – sedět tu ve tmě a zimě nemělo cenu. Oba jsme se zvedli od stolu, on aby si došel pro klíče od schodiště a já, protože jsem ještě nebyla připravená být tu sama.
Jeho náhlá změna chováni mě zarážela, jindy by vyslal mě a ani by jsme tom nediskutovali. Možná nakonec mají kolegové pravdu. Boris se choval jako zcela primitiv, ale když šlo do tuhého tak byl ochoten pro druhé udělat vše co bylo v jeho silách.
Vešli jsme do kanceláře recepčních. Malá místnost ve tmě působila ještě víc klaustrofobicky. Boris si posvítil mobilem na svazky klíčů, jež visely u dveří. "Hele neboj, jak jsem říkal, jen si s náma hraje naše mysl, hned jak tu bude světlo, nebude to tu tak děsivý." nepřítomně jsem přikývla a sedla si do kancelářského křesla. „Ale pro jistotu, kdybych se do deseti minut nevrátil, opusť hotel." Stále si držel ten uklidňující hlas, ale nijak zvlášť mě neuklidňoval. Místo toho se v mé mysli tvořili katastrofické scénáře, toho co by se tu mohlo stát. Naposledy se na mě podíval, světlo z telefonu mu ozařovalo obličej a já na vteřinu zahlédla, že má vetší strach než já. Vzal klíč a beze slova odešel.
Ticho ze samoty bylo nesnesitelné. Seděla jsem s nohama pevně přitisknutýma k tělu a pohledem upnutým do tmy. Ze všech sil jsem se snažila soustředit na cokoliv jiného než na tmu, zimu a strach. Nedařilo se. Moje tělo bylo napjaté jak tětiva luku.
Vteřiny na hodinách, které vysely nad dveřmi, pomalu ubíhaly a celou kancelář vyplňovaly zvuky tikajících ručiček. Rytmický tikot narušilo až hlasité prasknutí dveří od toalet, které se nacházely na chodbě směrem k zadnímu východu. Dveře od toalet vydávali charakteristické vrzání, které si nešlo splést z jiným zvukem. Znovu jsem zatajila dech a přemlouvala každou buňku svého těla, ať nevydá ani hlásku. Šponovala jsem uši, zda neuslyším něco dalšího. Strach mě paralyzoval od hlavy až po paty. Po páteři mi stekla kapka ledového potu.
Místností se znova rozlehla hlasitá rána dveří od toalet, doprovázená zvukem těžkého předmětu padajícího na podlahu. Ve chvíli, kdy ozvěna pádu utichla, rozlehlo se po lobby rychlé cupitání nohou. Přibližující zvuk bot dopadajících na podlahu, nasvědčoval tomu, že se neznámá věc přibližuje ke kanceláři recepce. Hlavu jsem vložila mezi kolena a pevně tiskla oční víčka k sobě. Cítila jsem jak se mi z očí děrou slzy ven. Nic však nepřicházelo. Vyčkávala jsem nekonečně dlouho. Nakonec mě však přemohla zvědavost a já otevřela oči.
Prvního dne Bůh stvořil světlo. Srdce mi poskočilo dětinskou radostí, když se v kanceláři rozsvítily lampy. Zvedla jsem se a došla k pultu recepce. Nikdo se v lobby nenacházel a nikde ani stopy po něčem, co by nepatřilo na podlahu. Uklidnila jsem samu sebe, že to celé byl jen výplod mojí fantazie, jelikož nic, co by potvrzovalo opak, jsem nenašla.
Celé lobby i bar byly osvětlené tlumeným světlem, ale i tak se už dal rozeznat tyrkys na dekoracích. Všechno hned ztratilo ten svůj nádech tajemna, opustil mě ten tíživý strach. Boris měl pravdu. Trochu světla a co to udělá s psychikou.
Svoji mysl jsem se snažila odvést od myšlenek na praskající dveře a hned jsem raději šla zapnout počítače a kamery. Nicméně touha po vysvětlení byla až příliš velká a já si v hlavě tvořila odpovědi na otázky ke, kterým odpovědi nebyli.
Nedlouho nato cinknul výtah a vyšel z něj Boris. Stejně šťastný jako já. „S tou elektřinou vypadá všechno líp," culil se klukovsky. Přikývla jsem na souhlas a znovu spustila noční audit. Boris se také vrátil k předešlé činnosti a posadil se ke stolku. Netrvalo dlouho a přidala jsem se k němu taky.
Sice světlo svítilo a teplota začala pomalu stoupat, ale i tak se mě stále držel nepopsatelný pocit v žaludku. Místnost nepřetržitě vyplňovaly zvuky bouřky doprovázené tiskárnou, jež rytmicky pojídala papíry a hned je zase plivala. Bylo to uklidňující, až mi začala těžknout hlava, několikrát jsem se přistihla, jak mi nekontrolovaně dřímotou padala na hruď. Boris na tom nebyl o nic lépe. Sice se mi posmíval, ale jeho oči byly stejně malinké od přicházejícího spánku. Držel se vzhůru jen proto, aby si ze mě utahoval.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Jednoduché, ale pravdivé. Ve chvíli, kdy nám už oběma padaly hlavy na stranu, se rozsvítila televize. Televizní kanály nekontrolovatelně přeskakovaly mezi šumem a pořady. Boris i já jsme sebou polekaně trhli. Boris se natáhl po ovladači, ale čím zběsileji se snažil televizi vypnout, tím rychleji se programy přepínaly. Nakonec televizi vypnul. "To bude zase ta ele-" Ani nedokončil větu a televize se znovu zapnula. Tentokrát jsem já duchapřítomně přispěchala k televizi a vytáhla ji ze zásuvky. Ona však přesto neustále běžela a pokračovala v samovolném přepínání. Střídaní pořadů získalo rytmus, z něhož nám tuhla krev v žilách.
Borisovi se vrátila bílá barva zděšení a nepřirozeně vytřeštil oči. Jako kdyby to teď taky viděl. "Vypni to," křičel a prstem ukazoval na televizi.
"Nejde to! Tohle prostě není normální nedělá to elektřina...Tohle..." odmlčela jsem se. "Co já kurva vím, nejsem elektrikář!" překřikovali jsme se a vůbec jsme nevěnovali pozornost obrazu, který se přestal hýbat.
„Prostě něco udělej," nenechal se odbýt Boris. Z pocuchaných nervů jsem vyjekla a vší silou, kterou jsem nabrala, jsem shodila televizi ze zdi.
Oba jsme zadrželi dech a čekali, jestli se z obrazovky budou nadále ozývat zvuky. Stáli jsme bez hnutí. Uběhlo pár dlouhých chvil, užuž jsme si byli jisti, že televize nepromluví. Když tu náhle z ní vyšly vysoké frekvence a uši drásající ton. Boris i já jsme si zacpali uši a sami jsme začali ječet, abychom aspoň trochu ten zvuk přehlušili, ale nedalo se, zvuk svou intenzitou probodával naše mozky a způsoboval nepopsatelná muka. Schoulili jsme se jak děti v matčině lůně a ječeli. Čas pro dnešní noc ztratil význam. I krátké chvíle trvaly hodiny možná i dny. A tohle byla jedna z těch chvil.
Jak nečekaně zvuk začal, tak i skončil. Oba jsme se narovnali a hleděli jsme na sebe vyděšenýma očima. Jestli v nás ještě zbyla víra, že za dnešní nevysvětlitelné jevy může elektřina, tak následující sled událostí nás definitivně přesvědčil o opaku.
Znovu se rozzvonila pevná linka, a ne jedena, ale všechny, které se na recepci nacházely – dokonce i naše soukromé mobily. Přeřvávaly se mezi sebou jako staré báby na trzích. Na displeji mého mobilu svítilo jméno– volajícího – Pokoj šest set třicet tři. Strachy jsem hodila mobilem o podlahu. Roztříštil se na nespočetně mnoho kusů, ale nepřestával zvonit.
Boris to také už nevydržel. Popadl židli a mrštil s ní po okenní tabuli. Ta se však pod nárazem ani nehnula. Házel všechno, co mu padlo pod ruku, ale nic nepomáhalo. Okno na sobě nemělo ani prasklinku. Znova zaječel, tentokrát dlouhým, beznadějným jekotem.
Přiběhl k pultu recepce. Začal házet pevnými linkami a vytrhávat je ze zásuvek. V jiné situaci by celé jeho chovaní působilo jako umělecký tanec k vyjádření pocitů, ale tady ve skutečnosti to bylo prach obyčejné mentální zhroucení.
Ve chvíli, kdy už neměl co rozbíjet a ničit, se zastavil. Hleděl mi přímo do tváře. Oči měl podlité krví a kolem úst se mu tvořily bílé sliny vzteku. Všechno opět utichlo a zůstaly jen zvuky deště a našeho těžkého dýchaní. "Musíme pryč… a to jakože hned teď," další sled jeho slov byl přerušen poplachem z požárního hlásiče. "Seru na to… Slyšíš, seru! Jdu do hajzlu… Tohle není normální," zavřel dveře do kanceláře recepce, kde se hlásič požáru nacházel.
Vrátil se ke mně, a silně popadl mé zápěstí a táhl mě k zadnímu východu. Ruku měl tak teplou, jak já studenou. "Určitě mi tohle nestojí za tu almužnu, co tu dostávám." Bolest a pohyb mě přivedly zpátky do reality. Nemusel mě dvakrát přemlouvat, abych s ním šla, jenže moje nohy mě neposlouchaly, žily si vlastním životem. Několikrát jsem si o ně i zakopla. Boris mě přesto nevrle tahal za sebou. "Bože Vladislavo, seber se!! Na tohle nemám čas," jeho pohyby byly čím dál agresivnější. Prošli jsme slabě osvětlenou chodbou k prvním dveřím, které oddělovaly prostory chodby a zázemí pro zaměstnance. Tam konečně pustil moji ruku. S výrazem svobody otevřel zmíněné dveře a rozběhl se k východu po zaměstnance. Vzal za kliku, ale dveře k naší hrůze zůstaly zavřené. V čisté agonii se Boris pustil proti dveřím. Skákal do nich, kopal a bušil. Nic. Držely pevně, zůstávaly na nich jen kapky krve ze šrámů, které si Boris způsobil agresivním bušením.
IV.
Sesunula jsem se ke zdi a nohy si přitáhla k tělu. Netrvalo dlouho a Boris se ke mně přidal. Všechno kolem nás se ponořilo do ticha, jako když vypnete zvuk u televize. Seděli jsme vedle sebe mlčky po krátkou chvíli, kterou přerušil Boris, jemuž stékaly slzy po tváři. "Ne, tohle není možné, tohle není morální!! Co se to tu děje?" hlas mu hystericky poskakoval a on sípal z přicházejícího pláče. "Já vím" byla jediná slova, která jsem uměla zformovat. "Musíme se dostat ven," hystericky se rozhlížel kolem. "Já vím" zopakovala jsem svá slova, neměla jsem sílu mu říct pravdu, že cesta ven není. Něco nás tu drží a nepustí ven. "Měli bychom jít aspoň vypnout ten požární hlásič," poplácala jsem ho po noze a zvedla se. "Seru ti na požární hlásič! Aspoň přijdou hasiči a dostanou nás ven!" nevěřil slovům, která říkal. Věděl, že žádní hasiči nepřijdou.
"Můžeme utéct požárním schodištěm," navrhl po tom, co se aspoň trochu posbíral.
"Museli bychom výtahem do prvního patra a je stále možnost že nás dveře nepustí stejně jako tady," oponovala jsem mu.
„Tak do prdele, ale! A co, to tu mám bez cílně sedět a čekat až co?!" Měl pravdu, nebyl důvod tu zůstávat, zemřeme tak či tak. Boris se nakonec taky zvedl. Skoro na každé části svého oblečení měl krvavé fleky z předešlého středu s dveřmi.
Oba jsme stáli u dveří, jež nás oddělovaly od chodby, která směrovala do lobby. Dívali jsme se na sebe a sbírali odvahu, která nám ještě zůstávala. I přes dvoje zavřené dveře jsme slyšeli zvuk požárního hlásiče. Překvapilo mě, že i přes velkou vzdálenost a zavřené dveře byl slyšet zvuk poplachu, co zněl jako volání. Tuhla mi z něj krev v žilách. Bylo to volání po nás. Nešlo tu jen tak dál bezúčelně stát. Strach se ve mně mísil s adrenalinem a já věděla, že se musím pohnout, jinak tu zůstanu navždy stát jako solný sloup. Ruka mi roztřeseně dopadla na kliku. Kapka potu mi stékala po obličeji a s hlasitým žblunknutím dopadla na zem.
Pomalým pohybem jsem otevřela dveře. Všechno zase potemnělo, světla opět nesvítila. Kromě toho v kanceláři recepce. Od místa, kde jsme stáli, byl perfektní výhled na dveře recepce a požární hlásič. Ani jednoho z nás nepřekvapilo, že dveře do kanceláře byly otevřené. I když se stejnou jistotou, jako že je nebe nad námi, můžu říct, že je Boris zavřel.
Houkaní se změnilo na výsměch a my zůstali jak přimražení k podlaze. „Ne!“ Borisův rozzlobený hlas přehlušil zvuk alarmu. „Určitě nepůjdu nic vypínat!“ Nemohla jsem jinak než souhlasit. Z rozsvícené recepce se mi ježily vlasy na krku. Boris na tom určitě nebyl o nic lépe. Po jeho zvyčejně upraveném vzhledu nezůstala ani památka. Já musela vypadat podobně. Oblečení se mi lepilo k vlhké kůži.
Vešli jsme do chodby a nejistým krokem jsme vyrazili k výtahu. Modlitby a přání všech druhů se mi honily hlavou. Čím blíže jsme byli k výtahům, tím víc ve mně rostly obavy z pojízdnosti kabiny.
Náš hotel měl tři výtahy. Avšak během pandemie byly dva z nich vypnuté a spuštěné na přízemí. Používal se jen evakuační výtah. Nakonec jsme po cestě, jež trvala tak dlouho, jako náboženská pouť za vykoupením, konečně došli k výtahům. Pohotově jsem se natáhla po tlačítku. Zastavila mě však Borisova těžká ruka, která mi dopadla na rameno a táhla mě od výtahu. „Do prdele, Borisi, co to děláš?“ Polekaně jsem štěkla a nahněvaně jsem se mu snažila sundat ruku. Jeho to však naprosto nezajímalo, dál mě táhnul. Oči měl tak vytřeštěné, že připomínal sovu. Druhou rukou ukazoval nad dveře výtahu. Nad každými dveřmi byl umístěný digitální číslový ukazatel, který značil, na jakém patře se kabina nachází. „Co to do prdele...?“ uteklo mi ze rtů. Oči mi tikaly mezi ukazateli, ale všechny tři neomylně značily, že výtahy stojí na šestém patře.
Šest set šedesát šest. Všechno kolem, co se dělo, byla pravda. Nebyl to nějaký výplod mojí fantazie. „Vidíš to!“ Borisův stisk sílil každým jeho slovem. „Vidíš to! Řekni mi, jak je možný, že jsou výtahy nahoře! Když jsou do prdele vypnuté ze systému?“ Hlava se mi stočila k východovým dveřím a s touhou hříšníka jsem k ním upínala svůj zrak. Doufala jsem, že když na ně vydržím koukat dostatečně dlouho, tak se otevřou. Ze souboje vůle mě probral až výtahový zvonek, který se s hlasitým cinknutím přihlásil k existenci. Hlásič požáru utichl. A ve mně rostlo podezření, že to nebyla náhoda. Tak, jako všechno, co se dělo dnešní noci. Nemuseli jsme kontrolovat, který pokoj hlásil požár. Oba jsme znali odpověď.
Výtah čirou škodolibostí spustil veselou výtahovou melodii. Ze zrcadla uvnitř na nás hleděly naše zubožené podobizny. Odrazy v zrcadle se nám ani trochu nepodobaly. Oba jsme vypadali starší o několik dekád. Moje vlasy poskakovaly neposedně na všechny strany a kůži jsem měla bílou jak školní křídu.
Výtah zůstával otevřený nepřirozeně dlouho. „Jen do prvního patra a pak hned ven,“ zavelel Boris rozhodně a vešel do kabiny. Neměla jsem odvahu se ptát, jestli to byl on, kdo přivolal výtah. Bála jsem se toho, co by mi mohl odpovědět. Slabě jsem přikývla a následovala ho. Dveře výtahu se okamžitě zavřely. Jako kdyby jen čekaly, až nastoupíme. Boris netrpělivě mačkal tlačítko prvního patra.
Dveře výtahu se znovu otevřely. Jenže ne na prvním patře. Výtah se zastavil až na šestém. Boris ještě stále zběsile mačkal tlačítko prvního patra. „Ne... Ne… Ne! Na tohle patro ne! Ty blbej kráme!“ Vzteky udeřil dlaní do ovládacího panelu výtahu. „Klid, pořád můžeme sejit po požárním schodišti,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale k ničemu to nebylo. Něco tady s námi bylo a chtělo to, abychom za tím přijeli do šestého patra. My, jako hloupí mravenci, jež se nechají nalákat na cukrovou stopu, jsme mu vešli přímo na pasti.
Světlo výtahu dopadlo do tmavé chodby. Slabě osvětlovalo i protilehlou zeď, na které visely cedule, informující, na jakém patře se nacházíme a jakým směrem je který pokoj. Stejně jako když pro nás přijel, zůstal výtah i teď nepřirozeně dlouho otevřený. Když už jsme došli až sem, byla by hloupost nejít dal. Taková hloupost, jako odejít ze školy měsíc před koncem. „Borisi,“ hlavu na mě otočil někdo, kdo už Borise jen vzdáleně připomínal. Bezduše stál, tělo se mu neovladatelně klepalo jako poživateli heroinu, jenž si nemohl dát svou denní dávku. Oči měl prázdné jako výklady opuštěných obchodů. „Půjdeme?“ Natáhla jsem k němu ruku, kterou nepřítomně uchopil. Uviděla jsem v něm malého kluka, kterého máma bere domů po těžkém dni na hřišti.
Nešlo se na něj zlobit. Moc dobře jsem mu rozuměla, už bylo toho všeho strachu a stresu příliš. Jeho mysl vypnula všechno, co nepotřebovala. Vždyť i já sama bych se nejraději schoulila pod stůl a pokusila se přečkat tuhle nekončící noc.
Nicméně touha žít mě hnala dál. Nepředstavuji si svou smrt při práci. Pokud bude jen nejmenší možnost, přežiju. Vyhlédla jsem z výtahu směrem k požárnímu schodišti. Na to, co jsem viděla, se nešlo ani trochu připravit. Rozbilo to moje odhodlání na nespočet kousků. Dveře požárního schodiště byly slabě osvětlené. Světlo na ně dopadalo z protilehlých dveří. Bez sebemenších pochyb to byl pokoj šest set třicet tři. Samozřejmě, jak jinak, osud to tak chtěl, že naše úniková cesta je naproti pokoji, který nám volal a stejně tak i spustil požární hlásič.
Tělo mi polil další studený pot. „Kurva, kurva, kurva,“ vztek a strach mi rozklepaly údy. „Borisi! Slyšíš?! Musíš se sebrat, na tohle nemáme čas! No tak, slyšíš mě?“ Dlaní jsem mu hrubě narazila do levého ramene. „Tohle je naprosto v prdeli! Slyšíš?“ Druhou ruku jsem zaťala v pěst a stejně hrubě sem mu ji vrazila do pravého ramene. To však byl teprve začátek. Před očima se mi setmělo a já už jen viděla, jak do něho nepochopitelně a hystericky buším.
Probrala mě až dobře mířená facka od Borise. Zmateně jsem se rozhlédla po okolí a svěsila ruce podél těla. „Díky bohu, už jsem myslel, že jsem tě ztratil.“ Teď už aspoň vypadal, že ví, kde se nachází, a rukama si třel bolavá místa. Napodobila jsem jeho pohyb a začala jsem si třít dlaní obličej. „Děkuji, že jsi mě probral,“ „V pohodě, myslím, že bych ti měl taky poděkovat. Chvíli jsem tu nebyl ani já.“
V.
Odevzdaně jsem se svezla po stěně výtahu. „Vykoukni z kabiny,“ pobídla jsem Borise. Podíval se ven a já jen čekala na jeho reakci. On však zůstal stát a koukat do chodby. „Co budeme dělat?“ přerušila jsem ticho. Boris však místo odpovědi vzal nohy na ramena a rozběhl se k požárnímu schodišti. „Stůj!“ vykřikla jsem na něho a v mžiku se vydala za ním. Byl však na mě moc rychlý, když moje tělo opustilo kabinu, byl už příliš daleko, než abych ho stihla zachytit. Zastavil se až u dveří do pokoje šest set třicet tři. Hleděl dovnitř v čistém strachu – tak velkém, že jeho tělo začalo připomínat divokého primáta řízeného jen instinkty.
Každá buňka v mém těle volala po útěku. Po tom, abych běžela zpátky do výtahu a tam to všechno přečkala. Mě však pohltila čistá dětská zvědavost. Celé moje bytí jen toužilo nahlédnout do pokoje a zjistit, co se nachází uvnitř. Takhle se musela cítí Pandora když v rukou třímala osudovou skříňku. Borisova hrud se zvedala ostrým dechem. Nohy mě samovolně nesly k pokoji. Až když jsem hleděla do Borisových kdysi zelených očí, teď byli jeho duhovky temné jako dnešní noc. Když jsem hledala do jeho oči uvědomila jsem si, že stojím u dveří do pokoje šest set třicet tři.
Co tam asi tak mohl vidět, honilo se mi myslí. Soustředěně jsem si prohlížela jeho obličej a hledala aspoň náznak toho co by mohl vidět uvnitř pokoje. Avšak zcela bezúspěšně. Různé představy, které určitě nemohly vystihnout ani základ toho, co tam bylo. Po době, která trvala věčnost, ale i tak ne dost dlouho, jsem se rozhodla nakouknout dovnitř. Nic, co jsem si představovala, se nemohlo rovnat realitě.
Na stolku seděla akční figurka Davida Hasselhoffa v roli Michaela Knighta. Mohla měřit něco málo přes padesát centimetrů. Plastové oči na nás mrtvě hleděly spolu z dokonalým americkým úsměvem. Působil tak nevinně. Jen sběratelská figurka pro něčí radost. Jenže ve mně pohled vzbuzoval jen čirou hrůzu, při které mi tuhla krev v žilách. Můj mozek nemohl zpracovat anomálií, kterou viděly moje oči. Stín figurky jí určitě nepatřil, nepřirozeně naplňoval celou místnost a taky zaručeně nebyl lidský, možná takový jen vzdáleně připomínal. Chapadla temné bytosti stojící u figurky a vydávající se za její stín se táhla po celé místnosti. A pomalu ji objímala.
Zhaslo světlo. Popadla jsem Borise za ramena a zatlačila jej do únikových dveří. Než jsem je však otevřela světlo se znova rozsvítilo. Prokletá dětinská zvědavost. Otočila jsem hlavu za světlem. Figurka z nepochopitelných důvodů stála uprostřed pokoje a dívala se přímo na nás. Zmocňoval se mě pocit, že panenka hledí do každé nitě našeho bytí. Její výraz už nebyl výrazem hračky, ale tváří psychopata. Výraz toho, kdo se těší, až poteče lidská krev. Znova jsem se pokusila otevřít dveře. Povedlo se. Zatlačila jsem Borise do chodby.
Když jsme se dostali do chodby, světlo zase pohaslo, jenže teď bylo něco jinak. Čas, který ubíhal celou dobu pomalu jako želva, se teď rozběhl rychlosti králíka. Srdce mi tlouklo hlasitěji než zvony v chrámu matky boží. Stejně tak i můj dech působil dojmem, že jsem právě doběhla maraton, a po pravdě jsem se tak i cítila.
Tma netrvala ani zlomek vteřiny a znovu se rozsvítilo. To, co naše oči spatřily, nemohlo být skutečné. Ani se to nedalo nijak vysvětlit. Fyzika na takové věci má svoje pravidla, ale očividně dnes v noci neplatí. S Borisem jsme stáli uprostřed pokoje. V šeré místnosti se daly rozeznat jen obrysy nábytku a rozpínající se tma, ze které šlo cítit něco živého. Silou jsem popadla Borise za ruku, až jsem mu nehty zaryla do kůže.
Nemuseli jsme se ujišťovat, v jakém pokoji se to nacházíme. Bezpečně jsme už věděli, že náš noční host je ubytován na pokoji šest set třicet tři. Místnost se bud zmenšovala, nebo se černočerná tma rozpínala a svými chapadly chtěla pozřít celou místnost a naše duše. Boris se zhluboka nadechl a chystal se promluvit. Dřív se však vypařil. Čistě jen tak, jako kdybych ho ani nedržela – nebo snad ještě hůř, jako kdyby nikdy ani neexistoval. Zády jsem narazila do zdi a ruce se mi omotaly kolem těla.
Nesnesitelné ticho, které zavládlo, přerušily až zoufalé výkřiky bolesti, které zněly, jako by se nesly z nepředstavitelné dálky. Sesula jsem se podél zdi a přitáhla si kolena co nejtěsněji k hrudi. „Nevím, jestli byly horší výkřiky o milosrdenství, ve kterých jsem jasně rozeznala Borisův hlas.“
Výkřiky se ozývaly tak dlouho, že jsem skoro zapomněla, jaké je žít a neslyšet je. V tom jsem znovu spatřila zářící oči. Levitovaly v temné nicotě v horním rohu místnosti. Intenzivně mě probodávaly pohledem. Mezitím pokoj zaplnila už jen černota. Jedinou věci, která se dala bezpečně poznat, byly ty hypnotické zařící oči. V transu jsem seděla a upínala k nim celé svoje bytí, byla jsem tak fascinovaná, že jsem si ani neuvědomila něčí dech na svém krku. Ztrácela jsem se v sobě, v Borisovu řevu a v těch očích. Do chvíle, kdy se ozval démonický hlas trhající duši. „Hmm, tenhle rok se nám daří, máme štěstí na celé dva dvounožce a ty po tom vydatném hochovi budeš třešničkou na dortu. Tolik smutku a vzteku v jedné osobě jsme dlouho necítili.“
Tohle byl můj konec, všechny ty pokusy o útek byly zbytečné, moje poslední minuty života. Nebylo to tak, jak to lidé popisují, neproběhl mi život před očima, taky mě neovládla nečekaná síla, o které jsem nevěděla. Ve skutečnosti jsem pociťovala jen zenový klid, takový, o který se snaží mniši po celý svůj život. Smířená se vším, co se mnou bytost měla v plánu, jsem se rozhodla, že mým posledním životním činem bude pohlédnout smrti do tváře. Otočila jsem hlavu za hlasem. Hleděla jsem do velké čelisti plné ostrých zubů, pokrytích čerstvou krví. A pak přišla tma. Jen nekonečná temná nicota.
