Měsiční Tanec

HESPERIDY

V ŘECKÉ MYTOLOGII JSOU HESPERIDY DCERY TITÁNA ATLANTA A BOHYNĚ NOCI NYKTY.
ŘÍKÁ SE JIM TAKÉ „NYMFY ZÁPADU“ NEBO „VEČERNÍ DÍVKY“ A ZPRAVIDLA SE UVÁDÍ, ŽE JSOU TŘI, ČI ČTYŘI.
MAJÍ ZA ÚKOL HLÍDAT STROM V ZAHRADĚ BOHŮ, KTERÝ NESE ZLATÁ JABLKA.

„Tak co vám budu povídat," z rozčilení mi ruka udeřila o stůl, až se zatřásl. „Viděl jsem to na vlastní oči," řekl jsem a ukázal si prsty na obě své oči.

„Houbelec, meleš opilecké nesmysly!" vysmál se mi Pavel a položil si ruku na své řidičské panděro. Druhou mávl na číšnici, aby přinesla další tři Becherovky.

„Povídám ti," výhružně jsem na Pavla namířil prst, „v kajetánském zámeckém parku jsou čtyři sochy a ty žijí vlastním životem." Pavel se nestydatě rozesmál, tak hlasitě, až lidé od sousedních stolů stáčeli hlavy naším směrem. „Opilecké žvásty vedeš, Lukáši. Sochy nežijí, jsou totiž z kamene."

   Chytrák jeden si myslí, že vychodil gympl, tak je chytřejší než my ostatní. Přitom dělá řidiče stejně jako my – méně vzdělaní. Smál se tak z plna hrdla, až se zakuckal a pocintal si svoji dlouhou neupravovanou bradu. Nikdy mi tyhle nové trendy nešly do hlavy. U většiny populace spíše porost připomínal nechutné staré koště, ze kterého musíte nejdříve ručně vysbírat všechnu špínu,než ho budete moct vůbec použít.

 Tomáš, který přišel na naši směnu nově, byl komickým opakem Pavla. Hubený, tichý klučina, kterému i přes jeho mužský věk rostlo jen dětské chmýří. Vytáhl srdcové eso a vítězně se na mě zašklebil.

„Stojíš!"

   Nemám rád tyhle tiché tipy. Jen mlčí a přihlouple přitakávají, takže vlastně ani nejde poznat, co se jim honí hlavou. Pavel je sice neuvěřitelný blbeček, ale aspoň je hlasitý. Vždy se musí vyjádřit k tématu, i když o něm nic neví nebo se ho absolutně netýká. Častá vlastnost gympláků a vysokoškoláků.

  „Řekni, co jsi viděl?" dotázal se Tomáš. „Neposlouchej Pavla a mluv," urputně mě pobízel. Na obličeji mu pořád přetrvával ten jeho úlisný úšklebek, o kterém jeden nevěděl, co si má myslet. Znenadání se objevila číšnice a rázným pohybem před nás položila objednané panáky.

„Lukyno, netrap darmo toho nešťastníka svými fantasmagorickými příběhy," přidala se taky ke smíchu, jenž ještě stále unikal Pavlovi z hrdla. Přátelsky položila Tomášovi ruku na rameno. „Tome, zlatko, však ho normálně pošli do prdele, když ho nechceš poslouchat. Nemusíš se přetvařovat."

  Znala jména skoro všech štamgastů, přestože skoro nikdo neznal to její. To bude ten um číšníků. Znát všechny, a přitom být nepoznán.

  „Nebojte, Teto, opravdu chci jeho příběh slyšet," ujistil ji Tomáš. Pavel na druhé straně už na nic nečekal a žíznivě do sebe nalil obsah sklenice, jako kdyby to byl doušek živé vody. Tomáš i já jsme ho v mžiku následovali. Nakonec jsem i přes smích a nesouhlas ze strany Pavla a číšnice začal vyprávět příběh toho magického večera.

***

      Jedné teplé noci jsem se probral v měkké trávě pod širým nebem. Měsíční záře mi vlídně svítila do tváře a jemný vánek mě hladil po kůži. Pamatoval jsem si hojné pití v hospodě a následující výpravu za vystřízlivěním do nějakého toho klidného parku. Avšak po probuzení jsem se cítil báječně jako už léta ne. A nemyslím tím opici, nýbrž bolesti kloubů a zad. Všechna bolest byla pryč, jak kdybych byl znovu mladý junák.

     Moc jsem si užíval šum stromů, melodii zpívajících ptáků a zvuky nedalekého rybníka spolu s jeho obyvateli. Vůně trávy mě příjemně lechtala v nose. A tehdy mi to došlo, že žádný drozd ani sýkorka přeci nezpívají v noci. Kvapně jsem se posadil. Půlnoční měsíc slabě osvětloval krajinu. Připadal jsem si jak v edenské zahradě, ve vlastní bublině, kde čas neexistoval.

   Tomu, co jsem viděl, nešlo uvěřit. Dole pod kopečkem tančily pohansky krásné děvčice a kolem nich vesele poskakoval junák, který je doprovázel na píšťalku. Měsíční paprsky ozařovaly dění pod sebou jako tajemnou božskou hru, kterou směly vidět jen oči zasvěcené. Stříbrná záře se od tanečníků odrážela a slabě je osvětlovala. Snažil jsem se rozeznat jednu sličnou pannu od druhé, stejně tak i Junáka, ale ať byla moje snaha sebe vetší, všichni byli stejně šediví. V tu chvíli jsem pochopil, že to přede mnou tančí sochy. Došlo mi také, že neslyším žádnou hudbu, na jakou by tancovali.

     Hesperidy se pohybovaly podle melodie přírody. Tělem se vlnily do tichého vánku. Pokaždé, když z rybníka vyskočila rybka a ozvalo se žbluňknutí, tanečníci synchronizovaně máchli rukama do vzduchu. Zpěvní ptáci mezi sebou soupeřili o to, kdo z nich sochám zazpívá krásnější melodii.

    Mé srdce nad tím samou bolestí a závistí div nepuklo a já začal plakat. Závist z toho, že hudba nebyla určena pro mé uši a rovněž mi nikdy nebude dovoleno ji slyšet. A bolest z radosti, jež tanečníci prožívali z jednoduchosti pohybu.

   Všechny ty nenávistné emoce, které jsem v sobě měl, jak k sobě, ke svému životu, tak i k tančícím pannám a junákovi, mne zcela ovládly a donutily vystřelit dolů za nimi. Jako šílený medvěd napadající nevinné děti během hry jsem se i já vrhl mezi ně.

   Junák se mi dostal pod ruku jako první. Bez jakýchkoliv rozumných myšlenek jsem mládence popadl za ruku a otočil ho čelem k sobě. Panečku, jak jsem toho litoval, když se na mě otočila andělská tvář jinocha. Vlasy z kamene, které vlály ve větru jako to nejlehčí peří, mu padaly do souměrného obličeje. Kamenné kadeře aspoň částečně zakrývaly jeho oči. Hrůza z jeho pohledu se nedala popsat. Oči měl žulově šedé, ale jeho duhovky zářily jako dva ohnivé kotouče. Z přetrvávajícího šoku mě probral až nesnesitelný jekot panen, jenž byl tak ohlušující, že se mi podlomila kolena a já se složil k zemi s rukama přitisknutýma na uších.

    Když jsem se po nějaké chvíli zase postavil, sochy stály nehybně na místě. Okolí zůstalo nezvykle tiché. Jen zdálky se nesl zvuk projíždějícího autobusu. Tělo a hlava mě mučily nesnesitelnou bolestí, jak kdybych ve velké rychlosti naboural do zdi. Zachvátil mě žal a podruhé v noci jsem se rozbrečel a padl zpátky na zem. Pláč mě dohnal. Skroutil jsem se jako plod v matčině lůně. Zničil jsem božskou krásu ve své ryzí podobě, jak lstivý démon, jehož živí touha po destrukci.

   Vítr začal být ukrutně ledový. Vyháněl mě ze své zahrady. Bál jsem se vzdorovat jemu a jeho hněvu. Nakonec jsem se posbíral a opustil park.

  Později jsem zjistil, že sochy se nacházely v kajetánském zámeckém parku. Ještě i teď často zajdu sochy poprosit o odpuštění a aby mi ještě jednou zatančily. Bohužel se obávám, že odpuštění se už nedočkám.

***

     Když můj příběh skončil, měl jsem v sobě o poznání více alkoholu. Pavel se pořád smál, ale pod váhou Becherovky se ještě víc odvázal a teď už přímo urážel mě i můj příběh. Tomáš v úžasu přikyvoval a ujišťoval mě, jak mému příběhu věří, ale jeho oči už zpívaly jinou píseň. Píseň lítosti a nevěřícnosti. Bylo mi to jedno. Zajímalo mě jen to, jak dneska večer sochy znovu navštívím a budu čekat, jestli mi už odpustily, a zda mne znovu obejme láska a já znovu spatřím tanec za svitu měsíce.